Recenze: Cit slečny Smilly pro sníh - Peter Høeg

4. června 2012 v 16:17 | Zdenina |  Recenze na knihy
Další severská detektivka? V žádném případě, tady jde o mnohem víc než vraždu. Připravte se na chladný sever, kde není ledový jen sníh, ale i lidé.
Zármutek je dar, člověk si jej musí zasloužit. (str. 15)
Děj:
Kniha začíná pohřbem malého chlapce Izaiáše, který spadl ze střechy, kde si údajně hrál, přestože měl strach z výšek. Smille připadá na tom pádu něco divného. Stopy ve sněhu totiž napovídají, že utíkal rovnou k okraji střechy. Začne pátrat, ještě společně s nesmělým automechanikem z domu, který chlapce znal, po podivnostech na Izaiášově smrti. Útržky stop ji nakonec zavedou až k ohrožení života a vědeckého objevu nesmírné hodnoty, pro který jsou někteří lidé ochotni i zabíjet.
Proč musel malý Izaiáš zemřít? Kdo stojí v pozadí a tahá za drátky? Co se ukrývá v ledové jeskyni, kam se konali již dvě expedice? Dokáže Smilla nakonec odhalit pravdu a přežít?

.
V okamžiku, kdy farář hodí na rakev hrst země a my bychom se měli otočit a odejít, se rozhostí ticho. Zdá se dlouhé. Ženy teď mlčí, nikdo se nehýbe, jako by ticho čekalo, že někde něco pukne. Při pohledu z místa, kde stojím já, se stanou dvě věci.
Za prvé Juliana padne na kolena a přitiskne obličej k zemi a ženy ji nechávají být.
Za druhé ve mně, v mém nitru, probleskne poznání.
Určitě jsem celou dobu s Izaiášem měla dalekosáhlou dohodu, že ho nenechám na holičkách, nikdy, ani teď. (str. 10)
.
Můj názor:
Kniha je rozhodně velmi zvláštní a nedá se jen tak zařadit do nějaké skupiny. Děj sice vypráví o pátrání po pravdě a odhalení chlapcově smrti, ale detektivka to rozhodně není. Na to je v románu obsaženo příliš pocitů, minulosti, popisů dvou odlišných severských kultur - Dánská a Grónská, které se neustále střetávají.
Autorův styl psaní i používané formy jazyka není příliš jednoduchý a čtivý, takže se, hlavně delší pasáže popisování minulosti a zasněžené krajiny, mohou zdát trochu nudnými.
To samozřejmě nemusí sednout každému, takže buď knihu zklamaně odložíte, nebo z ní budete nadšeni.
.
Dále se v knize vyskytují eskymácká slova, která jsou převážně v popisování ledu a sněhu, takže do vět vcelku zapadnou, přesto to může někomu vadit. Mě to přijde vcelku jako oživení jinak nudných popisů. Je to stejné, jako když se v knize "Žítkovské bohyně" používalo nářečí, které bylo také neobvyklé.
Kolem Kronosu ve "fjordu" vzniklém působením jen zčásti poznaných a popsaných zdejších proudů, jsou všude "hikuaq" a "puktaaq", ledové kry. Nejnebezpečnější jsou ty modré a černé, led z čisté roztáté vody, těžký a sahající hluboko pod hladinu, který se díky své průzračnosti zbarvil podle vody kolem.
Povrch ker je zpustošená krajina "ivuniq", ledových návrší stlačených proudem a srážejícími se ledovými tabulemi, "maniilaq", ledových pahorků, a "apuhiniq", sněhu stlačeného větrem do nepropustných zátarasů.
Stejný vítr na ledu navál "agiuppiniq, sněhové závěje, podle niž se jezdí na saních, když se nad led snese mlha. (str. 332)
.
Lidé na severu příliš neprojevují emoce, raději je drží v sobě, jako by to byl nějaký zločin. Přesto je kniha možná až příliš procítěná. Smilla sice na venek působí chladně a udržujíc si odstup od lidí, tak uvnitř má skryto velké množství emocí i bolestných vzpomínek na tíživou minulost.
Čtenář nedokáže hlavní hrdinku Smillu pochopit nebo se snad do ní vcítit. Vše pak působí studeně a odtažitě. A ostatní postavy jsou hodně zasunuty do pozadí, takže je nemůžete pořádně poznat, přestože mají velmi povedenou charakteristiku. Autor tím nejspíš chtěl zdůraznit hlavní úlohu Smilly, ale tím čtenáře ochudil o pohledy ostatních postav.
.
Kniha má také ještě jednu slabinu - nestálé tempo děje. Je čtivý, ale občas se děj vleče, hlavně během popisování nebo v druhé části odehrávající se na lodi, takže si čtenář nemůže pořádně užít akci a napětí. Jindy zase příběh utíká přímo zběsile, takže než se nadějete, tak se ocitáte zase někde jinde.
.
Podle knihy byl natočen i film Stopy na sněhu (Smilla's Sense of Snow), kde hlavní roli hrála Julia Ormond a tajemného automechanika Gabriel Byrne.
Nejdříve jsem viděla film a rozhodně patří k mým oblíbeným. Ani jsem netušila, že má nějakou předlohu. Nyní tedy napravuji svůj omyl a musím uznat, že kniha i film jsou velmi vyrovnaní. Kniha je více zaměřená na Smillu a její myšlenky, film je za to více "akčnější", ale přesto se mu skvěle povedlo vystihnout hlavní myšlenku knihy.
.
Jak už jsem řekla, kniha nemusí sednout úplně všem. Na četbu není nijak jednoduchá, ale pokud máte rádi duševní příběh a napětí, tak by se vám mohla líbit. Prostě to v žádném případě není nějaká odpočinková četba, kterou bych "zhltli" během deštivého odpoledne. Doporučuji se na příběh soustředit a přemýšlet na ním, lépe tak do něho budete moci proniknout.
Mně se kniha velmi líbila, přestože jsem s ní měla zpočátku trochu problémy. Jakmile jsem však pronikla Smillyina života a myšlenek, tak jsem se dokázala přizpůsobit a nakonec jsem si čtení užila.
.
Hodnocení: 8/10
Název:Cit slečny Smilly pro sníh (orig. Frøken Smillas Fornemmelse For Sne, 1992)
Autor: Peter Høeg
Překlad: Robert Novotný
Vazba: Pevná
Počet stran: 372
Vydal: Argo, 1997 (1. vydání - dotisk)
Doporučená cena: 198 Kč
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wolf Draven Wolf Draven | E-mail | Web | 5. června 2012 v 23:08 | Reagovat

Wow, tak tuhle knížku si asi pořídím, vedle Nového Zélandu totiž ještě miluju "Sever" :) Vypadá to hodně dobře! :-)

2 Zdena Zdena | E-mail | 20. března 2017 v 11:57 | Reagovat

Zcela se ztotožňuji s recenzí. Tu knížku jsem začala číst dvakrát a chytila mne asi až od padesáté stránky. Jakmile se do ní ale začtete, už ji určitě neopustíte.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama